Existují určité situace, které mě na první dobrou nějak zvlášť nezasáhnou. Ale jak čas plyne, tak nad tím začínám přemýšlet čím dál tím víc. A přesně taková situace se mi nedávno stala.

V tu dobu jsem se zrovna vracel ze školy a kdo teď někdy jel autobusem, tak má nejspíš představu o tom, jak to tam chodí s nošením ochranných pomůcek. Zjednodušeně řečeno, je zde velká skupina lidí, která má buďto špatně nasazený respirátor či roušku, nebo toto opatření ignoruje úplně.

Na původ této situace lze pohlížet z mnoha různých úhlů. Mě ale nejvíc zaujal pohled spjatý se vztahem jednotlivce ke společnosti, protože si myslím, že právě zde se hraje jedna z hlavních rolí, která v konečném důsledku velmi ovlivňuje jedincovo chování.

Postarší pán s chodítkem

Již sedím v autobuse a o uličku vedle si sedá postarší pán. Měl s sebou i chodítko, které mu někdo ochotně pomohl naložit do autobusu. Již na první pohled je zřejmé, že je pán značně hendikepovaný a má vadu řeči.

Jak se bus rozjede, tak pán okamžitě hledá respirátor a snaží si ho nasadit. Naneštěstí má slabší motoriku v ruce a proto se mu opakovaně nasazení nedaří. V tento moment jsem již pánovi nabízel pomoc a on ji rád přijal. Pánovi jsem pomohl a on se mě pak zeptal, jestlipak nejedu na stejnou zastávku jako on, že by potřeboval pomoct s tím chodítkem. Chvíli jsem mu nerozuměl a když jsem ho po chvíli pochopil, tak jsem musel bohužel odpovědět záporně, protože jsem vystupoval dřív.

Zdánlivě běžná situace

Kolik úsilí musí vynaložit běžný jedinec na to, aby si nasadil respirátor? Možná tak malou, že to ani jako úsilí nemůžeme nazývat. Ale v případě toho pána je to jinak. Přestože je to pro něj náročnější úkol, tak se ho snaží vykonat zatímco někteří běžní jedinci na to úplně kašlou.

Toto mě nasadilo brouka do hlavy. Je to, co se tady děje, pouze výsledkem aktuální situace, nebo příznakem daleko většího společenského problému, který tady byl zakořeněný již dříve?

Individualizace jedince

To co se tady děje má podle mě kořeny ve vztahu jednotlivce ke společnosti jako celku. Jako dobrým pomocníkem při argumentaci mi poslouží kniha „Strach ze svobody“, kterou napsal Erich Fromm.

----

„Sílící proces vyčleňování jedince z jeho původních vazeb, proces, který můžeme nazvat „individualizací“, podle všeho dosáhl v moderních dějinách svého vrcholu ve stoletích mezi reformací a současností.“

Strach ze svobody, ze str. 32

----

Zkusím to vzít popořadě. Původními vazbami myslí autor jednotu člověka s přírodou a ostatními lidmi. Právě oddělení od těchto vazeb nazývá „individualizací“ člověka. Také upozorňuje, že tato individualizace je na svém vrcholu od dob reformací, tím zajisté poukazuje na kalvinismus a luteránství, které v knize často zmiňuje (podotýkám pouze pro kontext, pro nás je to teď nadbytečné). A nakonec současností míní kapitalismus, který vzniká po pádu středověkého řádu. Samozřejmě musíme brát v potaz stáří knihy, byla vydána v roce 1941. I tak si ale myslím, že poměrně přesně reflektuje současnost.

Jak to souvisí se situací, kterou jsem měl před očima?

Klíč k řešení vidím v porovnání pravděpodobného stupně individualizace u zmiňovaného pána a běžných lidí. Jinak řečeno, v uvědomění jednoty, nebo naopak oddělenosti jedince od ostatních lidí (společnosti).

Je pro mě logické, že člověk, který se daleko častěji musí spoléhat na pomoc druhých, bude více ohleduplný a bude pociťovat větší pouto ke společnosti jako takové. To také vysvětluje, proč i přes obtíže pokračoval ve snaze nasadit si respirátor. Jeho oddělení od ostatních lidí není natolik velké, aby si dovolil být neohleduplný k ostatním.

U běžného jedince je to těžší, můžeme se pouze domnívat, co ho vede k takovému jednání, protože tady může být příčinou nepřeberné množství věcí. Přesto se domnívám, že tito lidé mají jednu vlastnost společnou. A to vysokou míru oddělení od ostatních lidí. K ostatním (cizím) lidem cítí jen pramálo, když ne nic. Jejich individualizace dosáhla vrcholu.

Na první pohled velký rozdíl, posléze ani tak ne

Již jsem psal, že se zmiňovaný pán musí spoléhat častěji na pomoc ostatních. To ho dělá na společnosti závislým. Ale je tím pádem běžný jedinec nezávislý? Samozřejmě, že ne. Je duševně závislým, bez společnosti by zešílel. A kdybych tady měl porovnávat stupeň závislosti zmiňovaného pána a běžných jedinců, tak bychom stejně došli k závěru, že bez společnosti by nemohli existovat.

Rozdíl je nejspíš v tom, že si pán tuto závislost daleko lépe uvědomuje, kdežto běžný jedinec může nabýt falešného dojmu, že se ho tato závislost netýká. Být izolovaný od společnosti a necítit k ní žádné pouto, to bych se nebál nazvat „nemocným“ vztahem vůči společnosti.

V tomto bodě nám začíná vznikat zajímavý kontrast. Protože v našem případě má hendikepovaný (nemocný) člověk zdravější vztah ke společnosti, než kdejaký jiný člověk bez omezení.

Má to řešení?

Zlepšení situace musí vycházet od jednotlivce. Je zbytečné nutit lidi k dodržování opatření, když si nebudou uvědomovat svůj nezdravý vztah ke společnosti. Samozřejmě je zde daleko více aspektů, ale tento vyzdvihuji, protože se domnívám, že je to klíčové.

Proto nečekejme na to, až se změní ostatní a začněme u sebe. Domnívám se, že je naše společnost v některých směrech nemocná a na této situaci se to projevuje. Jestliže je tady hendikepovaný člověk, který to dodržuje i přes své obtíže a pak jsou zde běžní jedinci, kterým by to nedělalo žádné obtíže, ale přesto to ignorují, něco je mezi námi špatně. Měli bychom se nad sebou zamyslet a situaci přehodnotit.

Pozitivní závěr

Abych tady nebyl pouze negativní, tak z této situace vychází taky jedna věc pozitivní. A to sice to, že pán neváhal o opodstatněnou pomoc zažádat. Je to takové nepřímé vysvědčení naší společnosti. Podle všeho měl z minulosti pozitivní zkušenosti s ostatními lidmi a je pravdou, že když kdykoli vidím nějakého hendikepovaného člověka, tak je u něj povětšinou už někdo, kdo mu ochotně pomáhá. Toto je nádherná vlastnost společnosti a jsem rád, že v našich řadách takoví lidé žijí.