Lidská konečnost je všudypřítomná. A nebyl by to člověk, kdyby nad tím nezačal spekulovat. „Co je po smrti?“ ptá se sám sebe.

Důkazem nám může posloužit nepřeberné množství různých teorií, které se otázkou lidské konečnosti zabývají. Ať už je to posmrtný život, reinkarnace, definitivní konec, nebo něco jiného.

I já jsem se touto otázkou zabýval a mohu říci, že se můj pohled v posledním roce hodně změnil. Do nedávna jsem byl pevně přesvědčen o tom, že na mě čeká po smrti definitivní konec. Slovo bůh pro mě bylo pouze imaginární (smyšlený) subjekt.

Postupem času jsem začal být se svým názorem nespokojený. Něco tomu chybělo, samotná odpověď mě přestala inspirovat a motivovat. Zároveň jsem ale nechtěl spadnout do nějaké doktríny, neměnných a již vymyšlených teorií. Proto musela přijít změna.

Přiznání vlastní neschopnosti

Věděl jsem, že mi otázka „Co je po smrti?“ nemůže poskytnout uspokojivou odpověď. Protože kdybych nějakou odpověď přece našel, tak by neustála důkazní břemeno. Dokonce i ze samotného zaujetí stanoviska mám obavy, mám obavy z chybné racionalizace, kterou v této otázce vnímám jako téměř jistou.

Ještě jeden problém mám s touto otázkou. Otázka se zabývá čímsi „po“ smrti, hlavním tématem tedy není pozemský život, nýbrž něco úplně jiného. Bezpochyby tato otázka ovlivňuje i pozemský život, ale život zde netvoří podstatu.

Neuspokojivá odpověď, riziko chybné racionalizace a do toho všeho priorita kdesi „po“ životě. Toto mi da´vá jasný signál, že je pro mě nejlepším řešením ponechat tuto otázku bez odpovědi. Přiznat si svoji neschopnost ve hledání odpovědi a řešení hledat jinde.

Změna otázky znamená jiný způsob myšlení

V předchozích odstavcích jsem se snažil vysvětlit můj problém s otázkou „Co je po smrti?“. Proto bych v alternativní otázce chtěl tyto problémy logicky vymýtit. Tato otázka by se měla primárně zabývat mým pozemským životem, odpovědi na ni by měly jít ověřit a tím být také zároveň uspokojivé.

Pokud bych měl říci o smrti jen jednu informaci, tak řeknu, že mě nemine. Tato skutečnost je pro mě samozřejmostí. A právě na tomto jsem postavil alternativní otázku. Jak mě skutečnost o mé vlastní konečnosti ovlivňuje? Dává mi daleko větší smysl zabývat se něčím, co je mezi mnou a mojí přirozenou vlastností, než něčím, co je pro mě naprosto neznámé. Jinak řečeno mi dává větší smysl analyzovat vlastní vztah ke smrti, než fantazírovat nad tím, co mě po ní čeká.

Pokud jsem v úvodu napsal, že pro mě byl bůh imaginární subjekt a smrt definitivní konec, tak to neznamená, že jsem se teď snad k bohu přiblížil a začal věřit v posmrtný život. Pouze jsem tím poukázal na to, že jsem nad tím přemýšlel dříve jinak. Změna, o které tady píšu, neznamená odklon mých názorů k dřívějšímu protikladu. Znamená to osvobození od takového konceptu myšlení, který se snaží řešit neřešitelné. Zároveň tato změna tuto skutečnost přiznává.

Hledání odpovědi znamená zároveň analýzu sebe sama

Při hledání odpovědi na otázku „Co je po smrti?“ je velmi těžké se o něco opřít, pokud je to vůbec možné. Kdežto v otázce „Jak mě skutečnost o mé vlastní konečnosti ovlivňuje?“ se můžu opřít sám o sebe. Můžu zkoumat své chování, reakce, myšlenky a tak v sobě hledat odpovědi.

Toto mě osobně přijde mnohem zajímavější a přínosnější. To je to, nad čím chci přemýšlet. Myšlení bez fantazií a s doložitelnými výsledky. Kdo by tuto změnu nazval útěkem před realitou, tak by se podle mě pletl, protože pravdou je přesný opak.

Poznámka: slovo „fantazie“ zde používám ve smyslu „blouznivý nápad“ či „výmysl“.

Konfucius a inspirace

V této úvaze mi byly myšlenky čínského učitele, filozofa a státníka Konfucia dobrou inspirací. A to především pojetí lidské konečnosti v jeho myšlenkovém směru (konfucianismus), kde to, co je po smrti, neřešil. O to více se věnoval životu pozemskému, cestě vedoucí k ctnostnému životu.

----

„Nevíš ještě, co je život; jak můžeš vědět, co je smrt?“

Konfucius

----

Když jsem zde popisoval proces přiznání své neschopnosti, tak to bylo vlastně přiznání nějaké neznalosti. Toto je další bod, ve kterém se nejspíš shodujeme. Usuzuji to podle jeho citátu.

----

„Mám vám říci, co je to vědění. Znamená to znát jak to, co víme, tak i to co nevíme.“

 Konfucius, Hovory Lun-Jü, ze str, 26

----

Na závěr tohoto tématu zmíním několik citací pro inspiraci, které přímo či nepřímo souvisí s tímto tématem. Pokud by měl někdo zájem o tomto myšlenkovém směru vědět více, tak vám mohu z vlastní zkušenosti doporučit knihu Hovory Lun-Jü (Konfucius*) nebo Dějiny Vědomí (Jiří Henych). První kniha je soubor jeho výroků. Druhá jmenovaná kniha se tématem konfuciánství zabývá v kapitole „Nejlepší učitel i policajt“.

----

„Učení bez myšlení přináší zotročení. Myšlení bez studia přináší zmatek.“

Konfucius, Hovory Lun-Jü, ze str, 26

„Mistr nikdy nehovořil o tajuplných jevech, siláckých výkonech, povstáních či božstvech.“

Konfucius, Hovory Lun-Jü, ze str, 63

„Lidi lze přinutit, aby se drželi Cesty, ale nelze je nijak přinutit, aby ji pochopili.“

Konfucius, Hovory Lun-Jü, ze str. 69

----

Nikdy neutuchající diskuze

Ať už hledáme odpověď na otázku „Co je po smrti?“, nebo „Jak mě skutečnost o mé vlastní konečnosti ovlivňuje?“, tak se asi shodneme na tom, že nějaké finální odpovědi se nám během našeho života nedostane a to ani u jedné ze zmiňovaných otázek. Přesto si myslím, že má smysl o tomto diskutovat a přemýšlet. Skutečnost lidské konečnosti ovlivňuje chování každého z nás.

Můžeme se také navzájem inspirovat a tím se společně někde posunout. Proto i ty inspiruj ostatní svým názorem pod tímto příspěvkem napsáním komentáře. Za každý komentář budu velmi vděčný.